OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hodina pryč a přede mnou stále panensky čistá stránka. I když už to samozřejmě dávno vím, opětovně si v praxi ověřuji, že psát recenze na některá alba je kolikrát spíše smutnou a bezradnou nutností, u níž člověk ani necítí tu pravou pisatelskou „radost“. Jistě, vytahuji tím znovu na světlo staré známé hořekování na téma co napsat o desce, která po x-té kopíruje své předchůdce, ale co naplat, kdykoliv jsem si v poslední téměř desetiletce sedl k nové nahrávce kovaných heavymetalistů GRAVE DIGGER, bylo to vždy horší a horší. A nejinak tomu je i s „Healed By Metal“, již osmnáctým zásekem v diskografii německých hrobníků.
I třeba samotní AC/DC, kteří jsou v souvislosti s opisováním sebe sama zmiňováni možná nejčastěji ze všech, tak alespoň již od devadesátých let minulého století činí v poměrně dlouhých pauzách mezi jednotlivými alby. Ale GRAVE DIGGER ne, ti to do nás hrnou v plus mínus dvouletých pauzách hlava nehlava, takže už mají na kontě dokonce o jednu studiovou nahrávku více než třeba právě zmiňovaní Australané, kteří tu svou rockovou káru táhnou o nějakých deset let déle.
Co z toho plyne, je jasné. I z prostého srovnání výše zmíněného počtu alb na léta existence, když už jsme u toho, jakož i ze srovnání pomyslné světské slávy, vyplývá, že GRAVE DIGGER už nejspíš nenahrávají nic moc. A hle, ono je to skutečně tak…
„Healed By Metal“ rekapituluje všechny neduhy kapely ze zmíněných posledních deseti let a tam, kde by to třeba mohlo vypadat, že to tak ve skutečnosti není, to ještě pro jistotu zdůrazňuje. Kloudné nápady zde vlastně neexistují, použité riffy jeví známky opakovaného skupinového znásilnění a pohození v tmavém rohu heavymetalové márnice (kde je sice poslední dobou živo, ale do podobně temných míst rozhodně nikdo nechodí) a stručné a úsečné refrény, které by to měly vše korunovat, jsou úderné asi jako projev Gustáva Husáka v roce 1989. Zajímavá či neslyšená sóla, zajímavé či neslyšené melodie nebo alespoň nějaké to adrenalinové vzrušení, jež bylo poctivému heavy metalu vždycky nejvlastnější, nic z toho tady nehledejte, protože to tu zkrátka není (a už dlouho nebylo).
Ani snad nevyčnívají, ale spíš tak nějak z toho všeho balastu jen vykukují málem už tradiční tři jakžtakž poslouchatelné skladby (titulní „Healed By Metal“, „Hallelujah“ a závěrečná „Laughing With The Dead“ – ta navíc s alespoň částečným oprášením někdejších basových předností Jense Beckera), ovšem to dodávám už jen tak ze slušnosti, ne, že by to mělo něco zásadního na mém hodnocení „Healed By Metal“ měnit. A ačkoliv to tak podle titulku nového alba nevypadá, připadá mi, že GRAVE DIGGER by prospěla léčba čímkoliv jiným, jen ne (heavy) metalem.
Hrobníci už zase kopou hrob… vlastní?
2,5 / 10
Chris Boltendahl
- zpěv
Axel Ritt
- kytara
Jens Becker
- baskytara
Marcus Kniep
- klávesy
Stefan Arnold
- bicí
1. Healed By Metal
2. When Night Falls
3. Lawbreaker
4. Free Forever
5. Call For War
6. Ten Commandments Of Metal
7. The Hangman´s Eye
8. Kill Ritual
9. Hallelujah
10. Laughing With The Dead
Fields Of Blood (2020)
The Living Dead (2018)
Healed By Metal (2017)
Exhumation - The Early Years (2015)
Return Of The Reaper (2014)
Clash Of The Gods (2012)
The Clans Will Rise Again (2010)
Ballads Of A Hangman (2009)
Liberty Or Death (2007)
Yesterday (EP) (2006)
25 To Live (Live) (2005)
The Last Supper (2005)
Rheingold (2003)
The Grave Digger (2001)
Excalibur (1999)
Knights Of The Cross (1998)
In The Dark Of The Sun (EP) (1997)
Tunes Of War (1996)
Heart Of Darkness (1995)
Symphony Of Death (EP) (1993)
The Reaper (1993)
The Best Of Eighties (1992)
Stronger Than Ever (DIGGER) (1986)
War Games (1986)
Witch Hunter (1985)
Heavy Metal Breakdown (1984)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 36:16
Produkce: Grave Digger
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.